Pragmatický zachránce nebude mít na vybranou
Patrně až jedna čtvrtina devizových rezerv Číny v celkové hodnotě 3,2 bilionu USD je uložena ve „sjednocené měně“, Euru. Kdyby Čína investovala alespoň část této sumy do dluhopisů evropských států, může být evropská dluhová krize – alespoň dočasně – zažehnána. Sen evropských státníků by se realizoval v rudém vydání. Bylo by to ale koneckonců také v čínském zájmu – loni porostl export z Číny do EU „jen“ o 14,5 procent, což je (kromě krizového roku 2009) výrazně méně, než v minulých letech. Důvod je prostý – dluhová krize přiškrtila kohoutky evropské spotřebě. Za situace, kdy je čínský růst HDP na exportu stále závislý (oficiální čísla hovoří až o čtyřiceti procentech), přistřihává klesající evropský odbyt křidélka čínskému hospodářskému rozletu. Evropský dluh je tedy také čínským problémem.
Jak jsou karty rozdány, však samozřejmě vědí také evropští politici. Německá kancléřka Merkelová si tak pro třídenní únorovou návštěvu Země středu nemohla vybrat lepší okamžik. Kromě neopominutelných politických témat současného mezinárodního dění (situace v Sýrii a jaderný vývoj v Iránu) přijela německá delegace probrat záchranu eurozóny. Načasování návštěvy bezprostředně po Summitu EU nebylo jistě náhodné. Jednak explicitně ukazuje na zdroj největší evropské naděje pro finanční sanaci a zároveň možná symbolicky naznačuje, jakou váhu čínské podpoře země eurozóny přikládají.
Merkelová tentokrát na otevřeném fóru ponechala stranou téma Tibetu a lidských práv (tato témata však nezůstala opomenuta v rámci jednání za zavřenými dveřmi). Nejen díky tomu se jí podařilo na čínskou notu zahrát docela úspěšně. Wen Jiabao 3. února na společné tiskové konferenci s kancléřkou naznačil, že Čína zvažuje masivnější angažmá v evropském Fondu finanční stability a následně v připravovaném Evropském mechanismu stability. Wen dále uvedl, že nalezení řešení pro evropskou dluhovou krizi je urgentní záležitostí. To také proto, že je v samotném čínském národním zájmu.
Čínský pragmatismus se tedy ani v prohlášení vrcholných vládních představitelů nemusí maskovat za fráze o nezištné pomoci. Situaci vnímá čínská vláda realisticky – když půjde ke dnu Evropa, největší odbytiště jejich exportní mašiny, bude hned druhý na řadě mířit ke dnu růst čínského HDP. Ano, vnitrostranicky „prodat“ čínskou masivní hospodářskou pomoc bohaté Evropě nebude snadné. Ještě těžší pak bude vysvětlit tento krok domácímu publiku. Z pohledu dlouhodobých čínských zájmů však není možno konat jinak. A Číňané umí dlouhodobě uvažovat, je to jedno z mnoha specifik jejich kultury.
Konkrétní závazky či finanční částky si premiér Wen ponechal pro sebe. Nezapomněl však poznamenat, že EU musí mezinárodní komunitě představit konzistentní plán, jak chce svůj současný problém systematicky řešit.
Závazek pomoci Evropě v komplikované situaci pak premiér Wen zopakoval také na ostře sledovaném summitu EU-China, který proběhl v Pekingu v půlce února. Opět bez přesnějších čísel – je však možné, že v tomto smyslu proběhla jednání za zavřenými dveřmi s evropskými hosty konference. Tedy s předsedou evropské komise Barossem a presidentem Evropské rady Van Rompuy.
Také prezident ČLR Hu Jintao při setkání s Merkelovou potvrdil, že Čína je připravena podpořit zdravý, dlouhodobý a náležitě prohloubený rozvoj vztahů se strategickým partnerem. Jistě tím myslel celou EU. Profesor Wu Yikang, prezident Šanghajského institutu pro evropská studia, deníku Global Times rovněž potvrdil, že nyní je pro Čínu důležitý moment, kdy může pomoci Evropě, a sama z toho v budoucnu těžit. Dle profesora Wu může Čína přispět k evropské léčbě, kromě půjček a investic do dluhopisů také uvolněním restrikcí vlastního trhu a umožněním vstupu zahraničního kapitálu do dalších strategických oblastí. Mají-li evropské firmy přežít, potřebují logicky expandovat.
Na pořadu dne není jen nákup cenných papírů těch evropských států, nad nimiž trhy ohrnují nos, či další pootevření regulovaného čínského trhu (to by se jistě líbilo také našim exportérům). Hodnota přímých zahraničních investic z Číny v roce 2011 mírně poklesla ve srovnání s rokem 2010. Drasticky se propadl objem investic do USA. Nicméně investice směřující do Evropy vykazují opačný trend – ty čekal loni dvojnásobný růst (z 4.1 miliard USD v roce 2010 na 10,4 miliard USD v roce 2011). Navíc, Evropa se v roce 2011 stala hlavním cílem čínských investorů – ve 34 procentech případů plynuly čínské peníze právě na starý kontinent. Konečně, čínské odchozí investice se také strategicky proměňují – zatímco v první vlně je tvořily zejména investice mamutích státních společností do energetiky a do zajištění přístupu k surovinám (tedy až na výjimky nic pro Evropu), dnes se privátní čínští investoři poohlížejí po sofistikovanějších investičních příležitostech. V roce 2011 tak například čínská soukromá skupina Fosun koupila 10 procentní podíl v řeckém globálním detailovém řetězci prodávajícím luxusní hodinky, šperky a módní doplňky s názvem Folli Folli Group SA.
Lze tedy očekávat, že čínských privátních investic poteče do evropských – doposud „neatraktivních“ sektorů – stále více. Vedle dlouhodobého zájmu exportně orientované čínské ekonomiky významně navázané na kupní sílu Evropanů na stole leží další důvod, proč se nepochybně bude Čína o osud evropských dluhopisů dále zajímat. Je a bude to čím dál tím víc v jejím vlastním zájmu.
článek vznikl pro přílohu časopisu PROFIT