Plány a pohyby rudého draka
Svět vína zažil v září malé zemětřesení. Prestižní soutěž Decanter World Wine Awards v kategorii červených vín bordó nevyhrálo víno z Francie, USA nebo Austrálie. Vítězem se stalo víno He Lan Qing Xue z čínské provincie Ningxia. Zapadlého koutu země středu s panenskou přírodou, obývaného fascinující čínskou muslimskou minoritou Hui. Porotci jej ohodnotili jako jemné, kultivované, vyzrálé, ale nikoli zbytečně okázalé.
A okamžitě se zvedla vlna zděšení. Jak mohlo vyhrát víno z Číny? Země, která nemá v pěstování vína žádnou tradici? Ale porotci Decanteru nebyli v podobné situaci poprvé. Když před mnoha lety poprvé získala ocenění časopisu Decanter vína z Chile nebo Nového Zélandu, zodpovídali podobné otázky . Dnes by již nikoho příčetného zpochybňovat kvalitu těchto vín nenapadalo. S vínem z Číny to bude stejně tak.
Explozí nových vinných závodů po celé zemi středu, jako je třeba právě ten v Ningxia, však příběh o vínu v Číně vstupuje do druhého dějství. Do kapitoly „Čínské víno a světové trhy“. A povahu zboží stranou, tuto část čínského narativu obvykle nečtou západní podnikatelé s chutí.
Nejde jen o hroznový nápoj. Dnes vyhraje čínské víno prestižní soutěž, zítra získá čínská firma zakázku na výstavbu americké vysokorychlostní železnice či rumunské větrné elektrárny. Čínu není možno ignorovat. Čeští podnikatelé však často na obrovský čínský trh po několika prvních pokusech rezignují. Jsou jednodušší, méně náročnější trhy. Jenže problém je v tom, že Čína v globálním světě nezačíná někde daleko za Mongolskem. Čína začíná v Hamburku. Pro evropské podnikatele je tak naprosto nezbytné předvídat každý další pohyb rudého draka. Může na tom záviset jejich přežití.
Předvídat pohyby Číny není tak obtížné. Země středu je stále plánovanou ekonomikou a když se Peking rozhodne, stojí čínští úřednicí zase pevně u kormidla. Proto se vyplatí tyto plány číst. Ten nejdůležitější, dvanáctá pětiletka z března tohoto roku, překvapí jen málokoho – udržení vysokého růstu, snižování rozdílů mezi bohatými a chudými, snižování energetické náročnosti průmyslu, rozšíření sociálních jistot, důraz na inovace. Byrokratické šifry, programová prohlášení, plané sliby. Chtělo by se říci z perspektivy českého voliče. Jenže Čína je jiná. Plány se plní, protože na nich stojí legitimita současného politického systému. Ten neskládá účty ve volbách, ale statistikách.
Co tedy tento plán ve skutečnosti znamená pro Čínu a tedy také pro nás? Především, dvanáctá pětiletka definitivně pošle Čínu „do boje s marží“. Není možné zajistit sociální jistoty pro dělníky, kteří vyrábějí shodné zboží, jako se vyrábí zboží v Bangladéši nebo Vietnamu. V továrnách na hračky či plastový nábytek nelze vyplácet vyšší mzdy, než platí konkurence v Kambodži nebo na Srí Lance. Nejde to, protože trh už v tomto ohledu plně přebral otěže. Každý Juan navíc odvedený z výplatní pásky dělníka na sociální pojištění znamená o důvod víc přesunout nekvalifikovanou výrobu do země, kde jsou náklady práce levnější. A těch kolem Číny není málo.
Čína tak brzo opustí, nebo alespoň výrazně omezí, OEM výrobu a bude budovat vlastní značky. A to ať se týká zmiňovaného textilu, hraček nebo oděvních doplňků. Čínští výrobci budou více tlačit na kvalitu výroby – budou přece vyrábět pro sebe, vlastní brand, a ne pro anonymního lao wai ze Západu. Čínská vláda bude podporovat domácí šampiony. Je jedno, jestli to bude „čínský Nike“ Lining, elektronický gigant Huawei, nebo automobilový výrobce, čínská divoká karta ve hře o elektromobily, BYD. Nejlevnější výroba se přesune do vnitrozemí, případně Čínu zcela opustí ve prospěch levnějších asijských zemí. Lidskou práci bude pozvolna substituovat kapitál. Plošně stoupne poptávka po strojích, které budou moci nahradit stále se zdražující pracovní sílu, a to může být příležitost pro zahraničí firmy. Třeba i ty české.
Aby si čínské výrobky jak doma, tak na exportním trhu, obhájily vyšší marži, bude muset Čína inovovat. A to skutečně inovovat – ne jen vylepšovat „asimilované“ západní technologie. Čínští výrobci budou muset myslet „out of the box“, dávat svým zaměstnancům svobodu tvořit a především, umožnit jim dělat chyby. Půjde to těžko, čínská kultura je stará tisíce let a pouštět se do „objevování slepých cest“ není její klíčový rys. Proto nebude ustávat čínský hlad po zkratkách – transferech technologií, licencích. Číňané mají a budou mít zájem jen o to nejlepší. Celý svět jim buší na dveře a oni ví, že si mohou vybírat. Pokud chtějí danou technologie domestikovat, hotový výrobek jako „černou skříňku“ nekoupí. Budou chtít všechny plány, nebo založit společný podnik a podílet se na výrobě. Dokud se produkční proces nenaučí a zahraniční investor se tak stane zbytným. Partnerství z rozumu pak začne skřípat. Ale i zde je příležitost – existuje řada evropských firem, které v podobném svazku umějí chodit. Inovují ještě rychleji, než jejich čínští partneři „asimilují“ a stále tak mají co nabídnout. Zamilovanost nevyprchává. V technologiích tedy příležitosti jsou a budou, jen to chce mít správnou strategii.
Čínu tedy čeká období radikálních změn. Pokud chce hrát země středu legitimní těžkou váhou v ringu supervelmocí, nemůže přežívat na umělé výživě ekonomiky; levné a nekvalifikované práci. Peking je jako vždy obezřetný, ale signály o tom, že „etapě rozvojové Číny“ brzo odtroubí, zaznívají ze všech stran. Nejzřetelněji v posledním pětiletém plánu. Čína si chce získat svět inovativními výrobky a silnými značkami, které budou globální spotřebitelé s radostí nakupovat. A jedním z prvních bude možná víno z Ningxia. I když bude některým vinařům připadat trochu trpké.
Článek vznikl pro časopis EURO.