Má smlouva s čínským dodavatelem smysl?
Římskoprávní zásada pacta sund servanta nepatří zrovna k mantře, kterou se řídí většina čínských obchodníků. Je to dáno mnoha okolnostmi; kulturními, politickými i společenskými. Tak například, charakter čínské vyjednávání ctí daleko méně finalitu – to, že se v určitém časovém okamžiku dohodne, jak se věci mají a nebo mít budou, neznamená, že se to podle okolností nemůže v budoucnu změnit. Morální zásady jsou relativním pojmem. Změna toho, na co jsme si „plácli“ se nám v Evropě může jevit jako něco nemorálního. Číňan ale za stejně tak nemorální může požadovat, pokud druhá strana odmítá změnit dohodu, která se náhle stala pro jednu stranu (zpravidla jeho) velmi nevýhodnou.
Smlouvám takové prostředí samozřejmě nesvědčí. Řada zahraničních podnikatelů tedy podpis smlouvy s čínským partnerem naprosto ignoruje a realizuje platby pouze na základě pro-forma faktury. To je ale špatně.
Ačkoli vynutitelnost smluv, stejně tak jako jejich respektování ze strany čínského dodavatele, zdaleka nedosahuje úrovně, na kterou jsme v západní obchodní kultuře zvyklí, podpis platné a „funkční“ smlouvy i v Číně dává smysl.
Předně, vyjasní se tím řada sporných oblastí uzavíraného obchodu. České firmy si často stěžují, že čínský partner nedodržel podmínky obchodu. Občas pak pak ale zjistíme, že si obě strany prostě a jednoduše nerozuměly.To co se jedné straně může zdát jako samozřejmost, se často ztratí v šumu telefonních drátů a emailových překlepů (zvlášť s ohledem na to, že znalost angličtiny řady čínských obchodníků není úplně ideální). Tak kupříkladu termín dodání často na faktuře často bývá opomenut, nebo je zmíněno jen 90 dní. Otázka je ale třicet dní od čeho ? Datu zaplacení ? Datu odeslání pro-forma faktury? Okamžiku výroby zboží? Smlouva na tyto otázky většinou detailně odpovídá.
Vedle vyjasnění podmínek obchodu pak má smlouva samozřejmě význam i v případě, že se obchodí transakce nezdaří. Soudit se v Číně není snadné, to je určitě pravda a situace není snadná ani v případě, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku, protože rozhodnutí arbitrážního soudu je tak jako tak v Číně potřeba ještě vykonat. Soudy v Číně jsou stále zaujaté, protěžují velké firmy na úkor malých, čínské na úkor zahraničních, státní na úkor soukromých. Na druhou stranu, jakkoli je soud nakloněn jedné ze stran, vždy musí brát v úvahu, co stanoví písemná smlouva. I když potom tato ustanovení „kreativně“ interpretuje, vždy je výsledek pro stranu, která je (s ohledem na to, co stanoví smlouva) v „právu“ lepší, než když žádná taková smlouva není.
Proto nelze doporučit realizovat obchody s Čínskými podnikateli bez jakékoli, byť velmi jednoduché smlouvy, která jasně stanoví platební podmínku, dodací podmínku, specifikuje zboží (snad největší kámen úrazu) a obsahuje rozhodčí doložku.