TOPlist

Rozhovor: Zdeněk Hrdlička

Jan Hebnar
Rozhovor: Zdeněk Hrdlička

Konzultant a překladatel
Zdeněk Hrdlička (vlevo), konzultant a překladatel

Čím se v Číně zabýváte?

Snad nebude příliš neskromné, pokud řeknu, že Čína je více než moje sestra, abych parafrázoval titul jedné z nejvýznamnějších knih, které o Číně byly v naší domovině vydány (Průšek, Jaroslav: Sestra moje Čína. 1. vyd. Praha, Družstevní práce 1940). Rodina, ve které jsem měl to štěstí vyrůstat, byla s Orientem velmi úzce spojena. A snad i z tohoto důvodu jsem se rozhodl pro studium sinologie a později pro řemeslo tlumočníka, které mi pak přineslo mnoho příležitostí v nejrůznějších oborech podnikání a to vlastního, pro konkrétní klienty nebo zaměstnavatele. Především se jedná o technickou podporu a inženýring v oblasti chemického průmyslu, kdy čínským klientům poskytujeme poradenství a výrobní technologie pro výrobny kyseliny dusičné. Mimoto však udržuji i svoji původní profesi a poskytuji tlumočnické služby. Např. v období konání EXPO v Šanghaji jsme pro český i pražský pavilón zajišťovali téměř kompletní servis většiny doprovodných akcí, včetně dodávek tlumočnického zařízení. Stále větší zájem je také o náročné technické překlady patentových přihlášek a to především ve farmacii, biochemii, ale i např. v silniční a dálniční technice. A nakonec se jedná o obchodní služby, kdy pro české klienty zajišťujeme podporu nákupu v Číně, případně poskytujeme komplexní zastoupení jejich aktivit. V loňském roce to byla především oblast fotovoltaiky nebo luxusních interiérových materiálů. Roste také zájem o zastupování středně velkých českých firem, které mají stále větší snahu uplatnit své výrobky na náročném čínském trhu.

Jak dlouho jste v Číně?

První cestu do Číny jsem absolvoval v roce 1995. Na první dlouhodobý pobyt jsem pak přijel v roce 1998 a od té doby jsem v různých městech Číny, ať již to byl Nanking, Peking, nebo Šanghaj, strávil více než 8 let.

Jaké jsou podle Vás pozitivní stránky podnikání v Číně?

Jedná se o velmi dynamickou zemi plnou mladých lidí, kteří stejně tak jako evropská poválečná generace usilují o lepší život. Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků si ještě pamatuje život s potravinovými lístky, bez ledniček, s parními lokomotivami atd. Jsou si tedy vědomi faktu, že v životě lze dosáhnout velkých změn a mají pozitivní a aktivní přístup, což je přesně to, co se z Evropy dle mého názoru již do určité míry vytratilo. Pro podnikání to znamená, že pro nové nápady a přístupy jsou dveře vždy otevřené. Dalším velkým kladem, nad kterým se možná většina Vašich čtenářů pozastaví, je, že Číňané z pro ně pochopitelných důvodů nepřeceňují význam práva. Zabývají se skutečnou podstatou: tedy přínosem pro ně samotné a to nejen krátkodobým, ale i středně a dlouhodobým, a nezamotávají se do zbytečných malicherností. Velmi mi imponuje cílevědomost a sveřepost dnešních Číňanů, kteří mají jasnou představu o svém cíli a dělají vše proto, aby jej dosáhli. A pak to jsou nepochybně lidské vztahy. Číně již nedominují ony „známosti“ guanxi, jak se bylo možné dočíst téměř v každé příručce o podnikání v Číně v devadesátých letech. Na druhou stranu bez skutečně kvalitního mezilidského vztahu, který přeroste v osobní přátelství, si dlouhodobé podnikání v Číně nelze představit. U každého většího obchodního případu je třeba upřímného vzájemného poznání. Musím říci, že na rozdíl od Evropy jsem si v Číně nalezl mnoho přátel právě prostřednictvím pracovních vztahů a že to jsou přátelství velmi pevná. Navíc je radost, když v životě poznáte živé příklady osobností, jež znáte pouze z tzv. sinoromantické literatury, tedy osoby, v jejichž konání spatřujete základní hodnoty konfuciánského učení jako je lidskost (rén) a smysl pro spravedlnost a dobro (yì).

Jaké jsou podle Vás negativní stránky podnikání v Číně?

Z evropského pohledu lze za negativní označit právě všudypřítomnou nejistotu a neustálé náhlé změny, které často mění podmínky na trhu nebo parametry projektů atd. Tato nejistota však pramení nejen z absence našeho, z humanismu a římské tradice čerpajícího, byrokratického právního řádu, ale i z ohromné rozlohy a rozmanitosti prostoru, který je za Čínuoznačován. Vždyť např. moderní standardní čínština je vlastně „umělým jazykem“, který byl vytvořen proto, aby se zdejší ohromné množství obyvatel dorozumělo a to nejen na úrovni státní správy, jak tomu bylo v dobách staré Číny, ale i na úrovni pracovních a lidských vztahů. Např. v 19. století byla v Číně gramotných, tzn. úředního jazyka znalých, necelá 3% obyvatel a na prostoru velikém jako Evropa je rozlišováno více než 56 národností. Na druhou stranu je to právě balancování na hraně této nestability, jež je zároveň hlavním motorem změn, jež vyvedly historicky bezprecedentní množství lidí z neuvěřitelné bídy.

Zmínil jste se o spojení své rodiny s Orientem. Víme, že je to velmi zajímavý příběh…

A já jej rád vyprávím a říkám, že začíná za druhé světové války, kdy se na Žofíně seznámil dědeček s mojí babičkou. Byla to kniha, jež svedla cesty jejich osudy k Číně a Japonsku. Do Číny se v těžkých válečných letech zamilovali skrze své romantické představy zprostředkované prof. B. Mathesiem v jeho krásných a dodnes nepřekonaných parafrázích čínské klasické poezie (Mathesius, Bohumil: Zpěvy staré Číny, Praha, Melantrich, 1939; 1941 a 1949). Čínštinu pak během války studovali právě u Jaroslava Průška, který se na jejím počátku shodou okolností vrátil ze svého několikaletého studijního pobytu v Číně a Japonsku. Tento mladý muž s vědeckým talentem a erudicí, s talentem na jazyky, přivezl něco, co republiku a náš národ obohatilo daleko více než exportní příležitosti, pro něž jej před válkou dokonce angažoval i tehdejší Exportní ústav. A to byla kultura, láska k lidem a poznání, že daleká Čína je fascinujícím místem, které stojí za to nikoliv obchodně vytěžit, nýbrž poznávat a pokusit se s ní navázat intimnější vztah. A to byl v té době zásadní rozdíl proti našim sousedům ze střední, ale i západní Evropy, kde k Číně nevzniklo takové citové pouto jako u nás. Ale abych se vrátil k tématu, tedy můj dědeček zval babičku ke schůzkám nikoliv na lavičky v parku, ale do hodin pana Průška. Po válce pak pod jeho vedením na Karlově univerzitě vznikl Ústav Dálného Východu a můj dědeček byl prvním, kdo tento obor u nás v roce 1947 absolvoval, následován mojí babičkou a mnohými dalšími úžasnými lidmi jako byl např. Augustin Palát a další. Osud tomu chtěl, že pak po studiích na Harvardské univerzitě byl dědeček prvním tlumočníkem a organizátorem návštěvy čínské kulturní delegace do Prahy, jejímž výsledkem bylo navázání diplomatických styků mezi tehdejším Československem a nově zřizovanou Čínskou lidovou republikou. Mnohem důležitější však bylo, že se dědeček při této příležitosti seznámil s předními čínskými intelektuály a umělci jako byl spisovatel MAO Dun, literární teoretik a historik GUO Moruo a mnozí další. Ostatně systém tvorby čínského jména příslušníků naší rodiny založil právě GUO Moruo, který dědovi a babičce osobně vybral jména a to: HE Deli a HE Dejia, kde mistrně využil nejen skutečnosti, že dědeček s babičkou byli neustále spolu, a tak jim do obou vlastních jmen vložil prostřední znak de (ctnost, čest), ale zároveň se mu podařilo se popasovat i s pro cizince nevyslovitelným shlukem souhlásek v našem českém příjmení a obě čínská jména mých prarodičů se mu svojí výslovností velmi blíží. Ze všech těchto důvodů pak můj dědeček doprovázel reciproční československou delegaci a v Číně nakonec s babičkou zůstal několik let. Pamatuji se, že dědeček vyprávěl, že při této cestě, kdy navštívili i jižní Čínu, ještě např. v Kantonu slyšeli zvuky nedalekých dělostřeleckých bojů. Na stopy po nich a např. na jejich historické fotografie dnes v Číně často narážím. Naposledy na fotografiích pana Z. Sklenáře z cesty jeho strýčka do Číny, nebo režiséra V. Síse, ale i na Farmě čínsko-československého přátelství, která právě zakoupila exponáty z českého pavilonu, již dědeček navštívil jako tlumočník s tehdejším premiérem Širokým. I jméno mého otce je příznačné. Narodil se v Pekingu ve slavné, Rockefelerovou nadací založené, nemocnici Peking Union Medical College Hospital, kde si babička protrpěla tři těžké dny, než porod skončil. Ostatně, není se co divit, můj otec dnes váží přes 150kg a babička pouhých 34. Dědeček mu ze samého sinoromantismu dal pouze čínské jméno HE Huasheng, doslova: narozen v Číně a později trval na tom, aby toto jeho jméno v tehdejší tzv. Průškově transkripci (CHE Chua-šeng) bylo zaneseno i do matriky v Československu. A to snad byla jediná věc, o které vím v jeho celém životě, že neuspěl a úřady v tomto bodě neporazil. Proto nakonec po návratu do ČSR v roce 1957 svého syna pojmenoval banálně, samým rozčarováním, svým vlastním jménem – Zdeněk, což učinil i můj otec mně a musím přiznat, že to není nic příjemného. V mládí se o otce často starala i dnes již zemřelá, zato však významná překladatelka Hrabala a Kundery do čínštiny, pí. YANG Leyun, která přišla k dědovi jako sekretářka z bývalé ambasády v Nankingu a můj otec si za jejího dozoru často hrával v uličkách dnes již neexistujícího hutongu Zhongshicao (Středního kamene –koňského- žlabu). Dodnes se v rodině traduje, že když na otce čínské děti posměšně pokřikovaly: „cizinec, cizinec“, on jim v dětské naivitě odpovídal: „Podívejte se na sebe, vždyť vy jste přece cizinci!“. Bohužel Čínu musela celá rodina narychlo opustit v roce 1957. Zde bych se ještě rád pozastavil i nad paradoxem, že pro mého dědu byla Čína v období politických procesů i místem „politického azylu“. Tehdy byl lživě obviněn částí české komunity z nedostatečné podpory části československých občanů v Číně několika udavačskými dopisy adresovanými nejen Ministerstvu vnitra, ale i prezidentské kanceláři. A tak se děda na radu tehdejšího velvyslance Franze Weiskopfa o dovolené v roce 1953 nevracel do Prahy a strávil ji celou v Číně. A prý skutečně pak jeho pražský byt v den předpokládaného návratu navštívila StB. Po celou dobu svého čínského pobytu se prarodiče také věnovali vědecké práci, což pro dědu, který měl v oblibě vetešnické obchody, představovalo především „sběr materiálu“. Často s babičkou navštěvovali umělecká představení ve vyhlášených zábavních čtvrtích jako např. Tianqiao a občas si do svého dvorečku pozvali lidové umělce, ať již stínového divadla s loutkami z oslí kůže, nebo vypravěče, operní skupiny atd., jejichž představení pak dokumentovali nejenom fotograficky ale i např. pořizováním zvukových záznamů na voskové válečky atd. Často také navštěvovali tehdy ještě živé umělce, jako byl QI Baishi, AI Qing a další. A tak si do Prahy přivezli několik velkých truhlic plných knih, obrazů, fotografií, frotáží a věcí, které jim později posloužily jako celoživotní bohatý zdroj poznání Číny a to i v dobách, kdy se Čína zcela uzavřela světu a kdy navíc bohužel zlikvidovala velkou část hmotného kulturního bohatství, které do té doby měla – a zde hovořím především o lidovém umění. Veškerý tento materiál se pak kromě své vědecké hodnoty stal hlavní výzdobou domu, ve kterém jsem vyrůstal a kde mě odmalička obklopovala. Bohužel po roce 1959, kdy došlo k sovětsko-čínské roztržce, ztratili moji prarodiče možnost navštívit zemi, která je svedla a držela celý život pohromadě. Do Číny se vrátili až na své veliké okružní cestě v roce 1989, kdy např. projeli lodí Dlouhou řeku, včetně tehdy ještě nezaplavených Tří soutěsek, ale především navštívili většinu svých přátel, které více než 30 let neviděli. Oproti tomu můj otec nenavštívil Čínu již nikdy, a to přesto, že čínština byla prvním jazykem, kterým promluvil, a dle očitých svědků jej obstojně ovládal. Bohužel dnes už si z něho pamatuje pouze pár jadrných výrazů a pak několik slov, které ulpí každému malému chlapci v paměti nejhlouběji a to auto a motocykl. Čínská kapitola naší rodinné ságy se tak v roce 1957 na čas uzavřela, aby pokračovala ještě zajímavějšími příběhy z Japonska, kde můj otec strávil 20 let svého života a nakonec zde potkal i moji maminku (Češku). Jako perličku bych uvedl, že mé početí lze dohledat až k místu dnes v médiích populárního hraničního sporu mezi Čínou a Japonskem, tedy souostroví Okinawa, Rjúkju a Senkaku. V tomto světle jsem tedy odmalička vyrůstal v domě obklopen čínskými a japonskými předměty a hrál si mezi dvěma psacími stroji, od nichž na sebe děda s babičkou pokřikovali čínské výrazy, případně se přeli o jakési překladatelské řešení nebo reálii. Často k nám domů v dobách marasmu normalizace zavítali japonští hosté, klienti mého otce, jenž spolu s panem Fialou, Vačkářem a panem Geislerem patřil mezi nejvyhledávanější tlumočníky tohoto tehdy exotického jazyka. Můj otec svůj život zhodnotil i v literárních pokusech: Velorex a já, nebo Až vyrostu, stanu se Japoncem a samozřejmě pak jeho nejslavnější cyklus, který vycházel na pokračování v Mladém světě nazvaný Tlumočník a já.

A tak kromě zvláštního a nepopsatelného vztahu k Asii, která pro mě byla naprosto samozřejmá – např. jídelními hůlkami jsem uměl jíst dříve než příborem – jsem si vytvořil podobné pouto i k řemeslu rodičů, tedy k tlumočení. Pamatuji se, jak jsem se z perspektivy tlumočnické kabiny seznamoval s filmovými lahůdkami jako byl Kurosawa či jiná díla v kině Ponrepo nebo jak jsem si jako malý hrával v útrobách Paláce kultury během sjezdů Světové organizace práce. To bylo i místo, které se váže k úsměvné leč pravdivé příhodě, v níž sehrál hlavní úlohu slavný arabista Luboš Kropáček, neboť na jeden z těchto sjezdů byl kdysi pozván ke krátkému projevu i mluvčí z ČLR. Organizátoři tehdy – tedy pouze na tento projev – angažovali na simultánní tlumočení jednoho slavného staršího sinologa. Ten se usadil ve své kabině a čekal na příchod čínského mluvčího. Ale než se Číňan dostal k řečnickému pultíku, ozvala se v kabině rána a onen sinolog ještě před začátkem projevu zkolaboval. Kolega Kropáček, který byl hned vedle, si okamžitě přesedl, nasadil sluchátka, zapnul mikrofon a začal tlumočit. Projev byl velmi úspěšný a delegáti ze všech možných koutů světa jej odměnili bouřlivým potleskem. Poté k panu Kropáčkovi přispěchali další kolegové tlumočníci a začali mu děkovat. A zároveň někdo pronesl: „To jsme nevěděli, že umíš taky čínsky“, načež pan Kropáček odvětil: „To ne, ale co tak asi mohl říkat.“ A snad proto všechno jsem se na svoji první velkou a nezávislou světoběžnou cestu měsíc po 19tých narozeninách vydal právě do Číny, za peníze, které jsem v Praze vydělal pomocí japonským televizním štábům. Tehdy mi velká přítelkyně naší rodiny a překladatelka např. Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka paní LIU Xingcan se svým manželem profesorem BAIem, kteří oba v minulosti studovali v Praze, věnovala razítko s mým novým čínským jménem, které hrdě nosím dodnes. A musím se přiznat, že jsem jejich byt v pekingské čtvrti Hongmiao navštěvoval později velmi rád ze zcela jiného důvodu, o kterém budu velmi stručný: paní LIU měla dvě dcery. Bohužel jsem však neuspěl ani u jedné z nich. A tak jsem začal jezdit do Číny častěji. Nejprve s baťůžkem vlakem přes Rusko a Kazachstán, někdy též přes Mongolsko, na prázdniny. Později na studia a za prací a nakonec za příbuznými, neboť jsem se i přes mnohá předsevzetí oženil s Číňankou a mateřským jazykem obou mých dětí se stala čínština. V Číně jsem strávil velkou část svého dospělého života a dnes nevím, kde mám více přátel, zdali v Čechách a na Moravě nebo v Číně. Na druhou stranu se ale snažím i o to, aby moje paní i děti za svůj domov považovali Prahu a aby tam dokázali žít jako Češi. A tak jsme od listopadu tohoto roku změnili aranžmá. Přesídlili jsme do ČR a do Číny nyní pravidelně dojíždím za prací, přáteli i širší rodinou.

Komentuj jako první

Komentuj příspěvek

Kontrolní číslo: 132
Odeslat komentář

Aktuální články

Jak nakrmit Draka?

Ondřej Lapisz

Vzdělávací kurzy

Vzdělávací kurzy pro firmy

Newsletter

Ty nejdůležitější zprávy pro vaše čínské podnikání.
Přihlaste se k odběru pravidelného Newsletteru zde.
Odeslat