TOPlist

Rostoucí náklady výroby v Číně lákají výrobce domů

Bára Kocourková (stážistka ZÚ Peking), Jan Hebnar (zástupce vedoucího ekonomického úseku ZÚ Peking)
Rostoucí náklady výroby v Číně lákají výrobce domů

Když zakládal Martin Koch úspěšnou českou značku sportovního oblečení Nugget, jeho business plán nestál ani tak na složitých propočtech návratnosti investic, jako spíše na jeho koníčku – zálibě ve snowboardingu. A také s tím spojené zálibě ve sportovním oblečení. Martin byl také vždy přesvědčen, že český textilní průmysl má i ve světové konkurenci stále co říci z hlediska kreativity a originálních nápadů českých textilních designérů.

Ano, dobrých návrhů designů nových bund, rukavic nebo čepic měl Nugget vždycky dost, Martin však brzo zjistil, že jeho firmou navržené sportovní oblečení v ČR nikdo nevyrobí. Nešlo jen o cenu, ale hlavně o technologie, nabídku materiálů a barevných variant. Nic z toho tehdy nebylo v ČR v požadované kvalitě a/nebo objemu k dispozici. Cesta k realizaci Martinova snu tak vedla do Číny.

Časy se ale mění. Před desítkou let, kdy brněnská firma hledala prvního dodavatele jí navrženého oblečení, si mohl Martin v říši středu vybírat z téměř neomezené nabídky malých textilních výrobců. Ceny byly dobré a kvalita odpovídající. V posledních letech však Nuggetu výrazně přibývá starostí.

Vezměme to oklikou. Oslavy příchodu jara jsou největším čínským svátkem. Pro většinu z Číňanů, kteří pracují daleko od svých domovů v exportních továrnách na pobřeží Číny, znamená především vzácnou možnost (často jedinou za celý rok) podívat se domů k rodinám a oslavit s nimi příchod čínského Nového roku. Hodně takových dělníků si v poslední době dovolenou „prodlužuje“ a nenastoupí už zpátky. Důvod? Stávající zaměstnavatel jim nedokáže slíbit, že se jejich mzda po návratu zvýší tak, jak by si přáli.

Čísla hovoří jasně – v roce 2000 se průměrný plat ve výrobě pohyboval v Číně kolem 0,5 USD za hodinu. Nyní je to už 3,5 USD. Například mzdy dělníků pracujících pro největšího výrobce elektroniky na světě, firmu Foxconn, tak rozběhem roku 2010 stouply o celých 40 procent a dále porostou srovnatelným tempem nejméně do roku 2013. Rychlý růst mezd dělá ale těžkou hlavu hlavně menším exportním továrnám. Foxconn a jemu podobní totiž může zmíněné tempo růstu mezd bez větších nesnází absorbovat, ale malým, na export orientovaným výrobcům často nezbývá než „zavřít krám“. S pěti až desetiprocentní marží si neustálé zvyšování mezd nemohou dlouhodobě dovolit. A když nejsou schopni držet tempo růstu mezd, jejich zaměstnanci, „vnitrostátní migranti“, odchází za lepším (každoroční návštěva domova představuje způsob, jak zmizet bez „zbytečných nepříjemností“).

Skok hodinové mzdy z půl dolaru na čtyři tak odzvonil konec dnů, kdy zahraniční výrobci mohli přesunutím výroby do Číny ušetřit 30 až 50 procent produkčních nákladů. Na vině však nejsou jen stále rostoucí mzdové náklady (za nimiž nicméně růst produktivity práce pokulhává). Výrobu prodražují také zákony o tarifech, daních a nemzdových benefitech zaměstnanců, jež v Číně vstoupily v platnost v nedávné minulosti. Čínské úřady se staly také „mnohem agresivnější“ co se týče vynucování dodržování regulace upravující dopady podnikání na životní prostředí. I to výrobu prodražuje. Dalším viníkem je rostoucí cena ropy. Zdražení ropy zvýšilo náklady na dopravu a spolklo další úspory, které výrobci byli přesunem výroby do Číny schopni vytvořit.

Výroba přesunutá do Číny často znamená dlouhý a komplikovaný dodavatelský řetězec a složité plánování zásobování. Importéři navíc vědí, jak dokáže být přístup čínských dodavatelů ke sjednaným termínům laxní. Délka dodavatelského řetězce a vysoký stav zásob na skladě přitom často znemožňují efektivně uplatnit trendy vnitropodnikové operačního managementu – just in time delivery a štíhlou výrobu. To zase prodražuje dovoz na straně importéra.

Větším čínským výrobcům se zpravidla daří lépe čelit růstu nákladů, protože mohou snáze převést zvýšení výrobních a logistických nákladů na „globální“ kupce. Menší výrobci to mají složitější. Např. Nugget Martina Kocha musel během posledních let několikrát změnit svého čínského dodavatele – buď kvůli neakceptovatelnému nárůstu cen, nebo proto, že továrna bez dalšího zastavila výrobu. K šicím strojům prostě neměl kdo usednout.

V posledních dvou letech tak řada importérů věští konec „čínské ceny“ a obrací pohled z Číny směrem na jihozápad. K Vietnamu, Kambodži, Bangladéši…Některé americké a evropské společnosti jdou ještě dál a ptají se, zda má vůbec „offshoring“ s ohledem na všechny nevýhody ještě smysl. Dokumentuje to například případ společnosti Desa, která kromě osvětlovací techniky prodává pod značkou Remington drobné elektrické spotřebiče.

Desa se před pár lety vydala stejnou cestou jako mnoho dalších výrobců z USA, a rozhodla se využít nižších nákladů na pracovní sílu v Číně. Asijská migrace Desy začala kolem roku 2000, o čtyři roky později pak firma přestěhovala do Číny většinu své výroby. V té době dostávala Desa od čínské vlády 15% slevu z DPH na vývoz svého zboží. Tyto „export rebates“ se však v červenci 2007 firmě snížily na pouhých 5%. Když během následujícího roku prudce stouply ceny pohonných hmot a surovin, znamenalo to už víc než 50% zvýšení ceny dopravy jednoho kontejneru z Číny do USA. Co víc, ceny čínské oceli se neustále zvyšovaly, a tempo jejich růstu mnohonásobně převyšovalo tempo v USA.

Desa se proto rozhodla vrátit výrobu zpět do Spojených států. Ačkoli podle managementu firmy vynaloží více nákladů na pracovní sílu, ušetří téměř na všem ostatním.

Americké statistiky teorii o opatrném návratu výroby domů potvrzují. Od počátku roku 2010 zaměstnanost ve výrobní sféře ve Spojených státech vzrostla o 2,9 procenta v porovnání s 2,4 procenty v Německu a 1,9 procenty v Kanadě.

Čínští manažeři jsou si však dobře vědomi trendů, které jdou proti profitabilitě jejich podnikání a brání se zvyšováním produktivity práce a rozsáhlou automatizací. Například již zmiňovaný Foxconn ještě v minulém roce používal ve výrobě 10 000 robotů, do roku 2013 chce však tento počet zvýšit na celý jeden milion. Bez rozsáhlé automatizace nebude konkurenceschopný ani takový gigant.

Na druhou stranu, v řadě oblastí přes automatizaci a zvýšení podílu kapitálu ve výrobě (na úkor práce) cesta nevede. Například ve zmiňované textilní výrobě, nebo výrobě náročné na kvalifikovanou manuální práci. Navíc, i kdyby v Číně bylo kapitálu na nákup nových robotů, kamerových systémů a jiné automatizace dost, brzo se nenajde nikdo, kdo by tato sofistikovaná zařízení opravil nebo na nich provedl pravidelný servis a kontrolu.

To vše má za výsledek jediné. Stejně jako v případě zmiňované case study „Desa“, i jiné zahraniční podniky přesunují výrobu zpět domů, nebo o tom alespoň uvažují. Je to koneckonců i případ českého Nuggetu. Zatímco sofistikovanější produkty, např. bundy, jinde než v Asii vyrábět nelze, jednodušší výrobky (trika, mikiny) šije firma už zase doma.

V tomto smyslu je těžké předpovídat, kam až tento trend domů se vracející produkce dojde. Je ale možné, že Evropu bude čekat renesance dnes již téměř mrtvých průmyslových odvětví – například právě sofistikované textilní výroby.

Komentuj jako první

Komentuj příspěvek

Kontrolní číslo: 286
Odeslat komentář

Aktuální články

Jak nakrmit Draka?

Ondřej Lapisz

Vzdělávací kurzy

Vzdělávací kurzy pro firmy

Newsletter

Ty nejdůležitější zprávy pro vaše čínské podnikání.
Přihlaste se k odběru pravidelného Newsletteru zde.
Odeslat